Nebudeme chodit kolem horké kaše – je to jeden z nejlepších rozhovorů, které jsme v poslední době viděli a slyšeli. Ponecháme-li stranou všechny otázky týkající se hudby, technologiemi, a dokonce i penězi (na ty v rozhovoru ale stejně dojde), Armin van Buuren neuvěřitelně upřímně promluvil o věcech mnohem důležitějších, než je jeho názor na současnou scénu nebo vývoj hardwaru. V rozhovoru s Willem Clarkem, který trval přes hodinu, se Holanďan odvážil promluvit o svých osobních potížích, včetně depresivních stavů, problémů se sebevědomím a sebepřijetím a taktéž o problémech spojené s alkoholem. Armin Van Buuren, bezesporu jeden z největších umělců světové klubové scény v její komerčnější podobě, ukázal svou dosud neznámou tvář, což je důležitým důkazem toho, že bez ohledu na postavení a velikosti úspěchu se všichni potýkáme s podobnými pochybnostmi.

Holanďan prozradil mnoho upřímných přiznání. Mluvil mimo jiné o tom, že se před čtyřmi lety zcela vzdal alkoholu (a dodal, že nikdy neužíval jiné drogy) nebo o depresích, se kterými bojoval téměř deset let a z nichž se dostal díky meditaci. Zmínil se také o nedostatku sebevědomí a o produkci obrovského množství hudby, která se ne vždy setkávala s pozitivním přijetím.

Ať už jsou vaše hudební preference jakékoli, doporučujeme vám přečíst si celý rozhovor a pro navnadění jsme pro vás vybrali několik nejdůležitějších informací z rozhovoru, ve kterém Armin Van Buuren a Will Clarke diskutovali ohledně duševního zdraví:

„Byl jsem uznávaným a úspěšným umělcem, za což jsem byl a jsem nesmírně vděčný. Díky hudbě jsem zažil spoustu nádherných a nezapomenutelných dobrodružství. V té době jsem se však zlobil a trápil, že navzdory tomu všemu stále nemohu najít své duševní štěstí. Ztratil jsem ho. Navíc tehdy zemřel Tim, Avicii, což nás všechny poznamenalo.“

„Pak přišla pandemie a svým způsobem to pro mě byl dar z nebes. Už jsem měl v plánu, že si vezmu dovolenou, a tohle všechno se stalo právě v té době, takže jsem nemusel světu oznámit, že si dávám pauzu. Moje žena se mi dodnes směje a ptá se mě: „Jak jsi k tomu všechnu přišel, co?“

„Tehdy jsem se rozhodl přestat pít, šel jsem na terapii a začal přemýšlet o tom, kdo Armin Van Buuren vlastně je a kým by chtěl být. Dovolil jsem si být nešťastný. Předtím jsem se na sebe zlobil, že se cítím mizerně, když mám všechny ty věci, o kterých si ostatní mohou nechat jen zdát. Druzí si mohli myslet, že jsem nevděčný kretén.“

„Musel jsem hledat rovnováhu. Měl jsem problém říkat „Ne“. Chtěl jsem být častěji se svou rodinou a dělal jsem příliš mnoho vystoupení. Chtěl jsem, aby mě všichni měli rádi, aby mě všichni viděli jako toho zdvořilého slušňáka. Byl jsem „potěšitel“, byl jsem ten typ člověka, který chtěl svou přítomností udělat lidem dobrý pocit. Nikomu jsem neřekl ne. Říct „ne“ je v tomto odvětví to nejtěžší. Tohle je opravdu vážná věc.“

„Musel jsem dát přednost sobě. Zní to divně, ale pro svá rozhodnutí jsem hledal souhlas u ostatních lidí. Jsem extrémně nejistý člověk, co se týče mých rozhodnutí. Hledal jsem uznání a pak přijetí někde jinde než u sebe. Bál jsem se, že to, co bych považoval za dobré pro sebe, by se ukázalo jako špatné pro ostatní. Byl to velmi bolestivý proces. Ztratil jsem přátele, ztratil jsem rodinu. Stál jsem na pódiu a přemýšlel, jestli jsem tu proto, že jsem hledal něčí uznání pro svá rozhodnutí, nebo možná proto, že jsem se chtěl s lidmi podělit o svou hudbu. Tvorba hudby byla jediným způsobem, jak v sobě zaplnit tu prázdnotu spojenou s nejistotou.“ 

„Bez ohledu na to, že jsem hrál pro 40 000 lidí, kteří skandovali moje jméno, vrátil jsem se do hotelového pokoje, a cítil jsem se tak osaměle, když jsem sám popíjel láhev vína. Řekněte mi, jak je to smutné?“

„Znáte ten kontrast – přijdete na pódium, hrajete pro skvělé publikum, cítíte ten adrenalin a jsem za něj nesmírně vděčný, a pak odejdete z pódia a… nic se neděje. Lidé mi říkali, že jsem odehrál skvělý set, a ten samý večer jsem šel na Instagram nebo Twitter a četl každý komentář, abych se opravdu ujistil, že je to pravda, protože jsem si nedokázal přiznat, zda jsem opravdu odehrál dobrý set… Proto jsem to musel v sobě napravit.“

„Udělal jsem některá představení jen proto, abych dostal uznání od ostatních lidí, ne proto, že bych chtěl dělat něco pro umění… A nakonec jsem se s tím rozloučil.“

„Moje tělo mi říkalo, že už toho má dost. Cítil jsem bolesti na hrudi, nedýchal jsem, byl jsem úplně odpojen od svého těla. Moje tělo a moje mysl byly dvě samostatné entity, a tak jsem se pustil do meditace. Meditace je pro mě způsob, jak propojit duši a tělo. Vaše tělo k vám promlouvá. Byl jsem trochu vyhořelý, měl jsem trochu deprese, ale hodně meditace a trávení času se sebou samým – což byl také bolestivý proces – byl způsob, jak popadnout dech a znovu procitnout.“

„Slezl jsem z pódia a napil se vína, které mi ani nechutnalo. Napil jsem se, abych „ulevil“ pocitu samoty a prázdnoty, který mě po představení doprovázel. Na pódium jsem se dostal vždy po dvou skleničkách šampaňského. Nikdy jsem nebyl opilý, nikdy jste mě neviděli opilého na pódiu, ale musel jsem se odříznout. Rozloučil jsem se s tím. Vše, co dnes dělám, jsou meditace a dechová cvičení.“

„Změnil jsem své priority. Odložil jsem svůj smartphone. Víte, co jsem udělal, když jsem se probudil? Zvedl jsem svůj smartphone, abych našel to vnější přijetí. Dnes už to nedělám. Probudím se, políbím svou ženu, políbím své děti, dám si sprchu, nasnídám se, odvezu děti do školy. Zní to jako klišé, ale není tomu tak.“

„Naučil jsem se říkat ne.“ Dnes se svým týmem probírám každý požadavek na představení nebo rozhovor. Říkám „děkuji, ale musím si to probrat se svým týmem“ a pak se divíme, jestli to má vůbec smysl. (…) Přestal jsem se všem líbit. Pokud to nezačnete dělat, čas vám nepozorovaně uteče a po několika letech se budete divit, proč to všechno uteklo, proč jste netrávili tolik času s lidmi, se kterými jste ho chtěli trávit.“

Z Arminových slov plyne mnoho moudrých ponaučení, ale také bolestných zkušeností. Naštěstí jeho postoj dává naději a je motivací pro všechny, kteří se potýkají s podobnými problémy. Jak ukazuje Holanďanův příklad, na měřítku úspěchu vůbec nezáleží – bohatství nebo popularita jsou pouhými doplňky, které nás neochrání před těžkostmi každodenního života.

Udělejte si o víkendu čas a podívejte se na tento rozhovor. Nebudete litovat!