Paul van Dyk: “Tři dny jsem byl v bezvědomí, bylo to moc zlé”

Paul van Dyk: “Tři dny jsem byl v bezvědomí, bylo to moc zlé”

Vzpomínáš si na ten nešťastný pád?

Ten pád si jako takový už nepamatuji. Naštěstí to mozek takto “zařídí”, ochrání vás před traumatickými vzpomínkami. Stoupnul jsem tenkrát na nějaké místo, které nebylo dostatečně pevné. Vypadalo to jako černá látka, ovšem nebylo to označené, že to není nijak zpevněné. Pak jsem už padal… Bylo to během mé komunikace s publikem – dělal jsem to, co je pro moji práci normální a běžné, bavil jsem lidi. Moje další vzpomínky jsou pak až na události poté…

S doktory jsem o všem mnohokrát mluvil. Měl jsem traumatické poranění mozku, dvakrát zlomenou a poraněnou část páteře, spoustu podlitin a pohmožděnin a také otevřené zranění na zadní části hlavy.

Největším bojem pro mě bylo a stále je ono poranění mozku… Stále mě čeká dlouhá cesta za úplným udravením, je to těžké.

 

01-paul-van-dyk-recovery-2016-billboard-1240

 

Jaká byla a je tvoje cesta k uzdravení?

První 4, nebo pět měsíců, jsem byl vlastně stále na invalidním vozíku. Kvůli poranění mozku jsem se v podstatě znovu učil chodit. Stále mám také obtíže s mluvením, vlastně jsme se musel učit znovu jak mluvit, jak jíst. Už mohu opět dělat hodně věcí, co dříve, ale stále je dlouhá cesta, abych se dostal tam, kde jsem byl před tím zraněním.

Neurologické obtíže jsou vždy vážné a prognózy nejisté. Za jeden, dva roky, vše může být 100% jako dřív, nebo by spíše mohlo být… Doktoři říkají, že už nebudu schopen žít tak naplno, jak jsem byl zvyklý. Je to dlouhá a velmi obížná cesta…

První prognózy, které doktoři dali mé matce a snoubence – den po pádu, byly takové, že mohou být rádi, pokud všechny důležité funkce mozku zůstanou zachované. Že se může také stát, že nikoho nepoznám a že nebudu vědět, kdo jsem já sám. Tři dny jsem byl v bezvědomí, bylo to moc zlé… Jsou tři stupně poranění mozku – mírné, středně těžké a těžké. Moje bylo “těžké”.

Mohlo by se říct, že jsem měl štěstí, ale to není to správné slovo. To, že jsem stále naživu, je vlastně zázrak. I sami doktoři mi potvrdili, že moje “samouzdravovací” schopnosti jsou takové, se kterými se snad nikdy nesetkali. Nikdy bych to celé ale nezvládl bez mé snoubenky, byla mi celou dobu po boku a ona mi dala ten důvod zůstat naživu.Jsem jí opravdu vděčný, stejně tak i všem doktorům a terapeutům.

Děkuji také všem fanouškům, všem, kdo si na mě vzpomněli, kdo mi psali zprávy na Facebooku, na Twitteru, kdo mi poslali pohledy… To vše mi dalo moc energie.

 

Nedávno jsi opustil nemocnici – jaké to bylo vrátit se po takové době domů?

Bylo to skvělé! Doma jsem nebyl celé tři měsíce. Upřímně jsem byl z počátku trochu nejistý – to víte, v “chráněném” prostředí nemocnice se cítíte v mnoha ohledech přece jenom více pod dohledem a bezpečně, víte, co si můžete dovolit a co ne. Doma musím být hodně opatrný, nesmím nic přehánět. Když jsem si sám dělal kávu, byla to pro mě až výzva. Každodenní věci jsou pro mě velmi obtížné. Stále to není úplně ono…

 

Jaké jsou tvoje nejbližší plány?

Měl jsem připraveno mnoho novinek a chystal jsem se tento rok vydat také nové album. Protože jsem ale teď ztratil hodně času, nic z toho se neuskuteční. Doufáme a plánujeme dokončení všeho toho v roce 2017. Začnu zase hrát a pojedu tour EDC, na které se fakt moc těším. Těším se také na hraní na Ibize a na festivaly v Evropě.

 

Pracuji teď sice méně, ale chci si být jistý, že to, co dělám, dělám opravdu na plno a na maximum. Poslední věc, kterou bych chtěl cítit, je být na jevišti a vnímat, že na to ještě nemám.  Až začnu hrát, bude to opět na 100%. Budu hrát na méně akcích, protože se zkrátka ještě stále léčím a uzdravuji.

 

Máš obavu z návratu na stage?

Ani ne. Ze zdravotního hlediska, ještě se necítím úplně OK, tělo pořád bolí. A ta myšlenka, že znovu hraju, před nadšeným publikem, mě moc žene kupředu. Nemůžu se už dočkat, až to znovu nastane a já budu opět hrát. Věřím, že to pro mě bude velmi emoční a intenzivní zážitek. Opravdu se moc těším, až budu moct – hudebně – odměnit všechny ty lidi, kteří na mě mysleli a byli v té těžké době se mnou.

 

Poslouchal jsi během tvého uzdravovaní hudbu?

Pokud to bylo možné, tak ano, pomáhalo mi to zůstat alespoň trochu v reálném světě. Před týdnem, nebo dvěma týdny, jsem začal poslouchat různá proma a novinky – zajímalo mě to stejně, jako dříve. Nic se v tomto ohledu nezměnilo. Hudbu miluju úplně stejně, jako dřív.